GAPP System, spol. s r. o.

EN

+420 251 081 731

sales@gapp.cz

LinkedIn

Květen, červen 2022

Po delší odmlce se vám zase hlásím se souhrnným reportem, který bych dnes rád ozvláštnil novou formou, ale o tom až později. Za poslední dva měsíce se samo sebou závodní program týmu rozjel na plné obrátky. Za zmínku stojí jistě hlavně světové poháry, které proběhly ve třech evropských zemích. V německém Albstadtu, českém Novém Městě na Moravě a v rakouském Leogangu. Dá se říct, že bez rozdílu kategorií všichni členové naší formace bojují s pozůstatky nemocí a zranění, která se jim celé roky vyhýbaly. Tak to zkrátka ve sportu chodí a tak nelze říct, že by výsledky odpovídaly naším představám. Největší naděje jsme vkládali do rakouského klání, ale kromě osobního nejlepšího umístění Lukáše Kobese a získání poměrně slušných bodů poprvé ve Světovém poháru, jsme odjížděli spíše s hlubokými vrásky na čele. Jitka, která se rozjela v závodě k nadějnému výsledku, měla ve druhém okruhu ošklivý pád ve skalnaté sekci, výsledkem byla hluboká tržná rána pod kolenem, odjezd do nemocnice na šití, další vyšetření v Praze a nucená přestávka v tréninku. Šestnáctého července ale snad nebude chybět ve švýcarském Lenzerheide, na své oblíbené trati…     

Protože je léto a to je čas, který si zaslouží nějaké to odlehčení, rozhodl jsem se, že vám nabídnu i velmi osobní zpověď člena týmu, který má dávno nejlepší roky za sebou (pokud vůbec nějaké ty nejlepší roky byly), jako ubohý amatér se ale snaží zdolávat výzvy těch nejtěžších marathonů na horských kolech, které jsou k dispozici. Jedním z nich je legendární Obr Drásal, který se již devětadvacet let jezdí v Hostýnských vrších na Moravě a představuje pro mě tu nejvyšší metu. Abyste byli vtažení do děje; tenhle ultramarathon má délku 173 kilometrů a v jeho průběhu nastoupáte v těžkém terénu rovných pět kilometrů převýšení. Takový jsem magor. No a v následujících řádcích si do největších podrobností přečtete, jak se to celé letos odehrálo. Bez cenzury a bez korektnosti. 

Čtyři týdny před závodem jsem měl štěstí v neštěstí, protože na jednom z maratonských tréninků jsem nezvládl přeskok padlého smrkového kmene a pravým bércem jsem se doslova napíchl na trčící úlomek větve na kmenu. Šití ve Vinohradské nemocnici, dva dni volna a pak zase hurá do sedla. Subjektivně jsem měl pocit, že jsem pro sebe v přípravě udělal vše, co šlo. Některé dni jsem se cítil opravdu unavený; zvládat všechno včetně chození do kanceláře už bylo zkrátka trochu přes limit. 

Třiadvacátého června, ve čtvrtek, odjíždím po obědě do Holešova, v penzionu Hana mě jako obvykle vítá jeho majitelka paní Chytílková a zdá se, že vše je ve správných kolejích. V pátek před polednem přijíždí Markus z Německa a po obědě Leoš přímo ze služebního jednání v Praze, mí kamarádi, kteří tvoří také tradici holešovských setkání. Na šestou jdeme všichni tři do Panského pivovaru na společnou večeři, krátký oběd s hladovým Markusem jsme absolvovali krátce po jedenácté. Kluci jsou rádi, stejně jako já, že se zase vidíme, že jsme zdraví a že v aspoň nějakých sférách je svět na správné koleji. 
Večer se po registrační proceduře a hlavním jídle v klidu rozejdeme do svých pokojů, začíná jít do tuhého a každý si chce v klidu připravovat do největších detailů výbavu a kolo.  Dělám to s maximální poctivostí, nechci nic podcenit. Rezervní spojku na řetěz nalepuji na brzdový bovden. Kontroluji bombičku se stlačeným plynem na dofukování pneumatik, čekuji knoty na ucpávání defektů v pneumatikách. Ještě bidony s vodou a pak na postel vrstvím všechny potraviny, které se pokusím ráno nacpat do kapes dresu. Osm tyčinek Winforce, kousky housek se sýrem a čtyři prosolené kousky brambor v alobalu. Podle předpovědi počasí by měl být den celkem přijatelný pro dlouhé závody. Ráno nějakých osmnáct stupňů, později do čtyřiadvaceti, to vše pod zataženou oblohou s nějakými bouřkami a přeháňkami. Kvůli tomu také volím čirá skla brýlí, protože v potemnělém lese je s nimi  lépe vidět než v zatmavených sklech. Kolem jedenácté kontroluji budík nastavený na čtvrtou ranní a jdu si lehnout. Spánek mě nezachvátil v podstatě celou noc. Zmítám se na posteli, chodím pořád na záchod a nemůžu zabrat. Z jakéhosi polospánku mě probírá celkem bez potíží ostrý zvuk alarmu. Jsou právě čtyři nad ránem a můj nejdůležitější letošní závodní den zrovna začíná. 

Mačkám tlačítko na varné konvici, mažu si housky máslem, pokládám na ně šunku a sýr a snažím se do sebe dostat co nejvíc jídla, budu tu energii sakramentsky potřebovat.  Sedím a snídám, ale najednou mě vyrušuje hluk na parapetu. Venku prší… Není nic nepříjemnějšího, než startovat do celodenního klání v dešti. Když přijde déšť v průběhu závodu, nikdo to neřeší. Ale stát na startovní čáře promoklý jak slepice, nerozehřátý, nerozpohybovaný, to nikdo nechce. Oddaluji tedy výjezd na nejzazší moment. Masíruju si olejem nohy, strkám do kapes připravené propriety a pak nakonec kolem čtvrt na šest vyrážím do potemnělé ulice. Jedu se trošku rozpohybovat směrem na Žopy, do vesnice, kterou projíždí závod v prvních kilometrech, je to po asfaltu, ale dojedu jen kousek za železniční přejezd v Holešově, točím zpátky a směřuji na start. Když se stavím do startovního bloku, zbývá do výstřelu pět minut. Projev starosty, pár slov moderátora Michala Berky, vyhoupnu se do sedla a jedeme. Kolega Jirka Pinďák, můj pravděpodobně jediný konkurent v kategorii 60+, akceptuje moje tempo, trochu mně to nejde na rozum, protože první kopec nejedu úplně špatně, tedy na moje poměry. Ve sjezdu na Rusavu mě dokonce na svém Canyonu míjí, asi to s ním bude dnes těžký boj. První Grapy; tohle asfaltové stoupání dnes pojedeme opět dvakrát, cítím se docela dobře a po krátkém rovinatém intermezzu se škrábu v celkem dobrém rozpoložení na Hostýn. Tady mě čeká první překvapení. Obvykle velmi problematický sjezd z Hostýna je kromě prvních tří set metrů kompletně srovnaný nějakým buldozerem, takže se tu dá jet pěkně rychle a ušetří se určitě pár desítek vteřin. Až dolů k potoku to valíme všichni pěkně ostře, ale dole mě trochu humor přechází; v předchozích dvou letech se pokračovalo podél potoka po silnici, kvůli extrémně rozbahněnému terénu v lese, letos se trať vrátila na obvyklé místo. To, co jsme získali rychlým sešupem z Hostýna, jsme několikanásobně ztratili tady, na rozbité mírně stoupající lesní pěšině s mnoha rigoly a loužemi. Začíná další kopec, tentokrát k občerstvovačce na Tesák. Cesta je na drásalovské poměry v dobré kondici a i když je to stoupání tahavé, nakonec na občerstvovačku, kde plním jeden prázdný bidon, dorážím v dobrém rozmaru. 

Přichází jedna z nejbolavějších pasáží Drásala; cesta na nejvyšší bod závodu, Kelčský Javorník. Široké lesní cesty, občas se zbytky hodně hrubého asfaltu, střídané rozbitými sjezdy a kratšími stoupáními nás přivádějí pod tři opravdu těžké „schody“ pod Kelčákem. První z nich vyjíždím, další dva částečně pochoduji, trochu si tím srovnám záda. Konečně jsem u rozhledny na vrcholu, nějakých 860 metrů nad mořem, beru si na malé občerstvovačce kelímek s ionťákem a už se těším na rychlý sjezd, který trvale patří mezi mé nejoblíbenější části trati.  Dělí se na několik zajímavých pasáží. První, taková trochu nepravidelná, která končí prudkým výjezdem; když na to máš ale koule, pustíš to v předchozím šotolinovém klesání bez bázně, nesaháš na brzdy a kolo tě z obrovské rychlosti spolehlivě vynese setrvačností až na hřeben kopce. Nestačíš se ani nadechnout a následují další přehledný hank dolů, mírně vpravo kolem lesní školky a … a tady to na odjetém času 2:19 a 35. kilometru trati přichází. Z vysoké rychlosti se blížím do uklouzané pravé zatáčky, zadek kola je takový nějaký nejistý a neřekl bys ani švec a v pneumatice není žádný vzduch… To je přesně to, co nechceš. Zastavuji, kolo odstavuji vedle cesty na malé prostranství a zkoumám, kde je v zadní pneumatice díra, kudy se dere ven bílé latexové mlíko. Otočím jednou, otočím podruhé, ale na pneumatice není vidět vůbec žádný problém. Připadám si jak v podivném snu a vlastně nevím, co se stalo. Pak, jak se mně v rukou zadní kolo ještě točí, vidím něco, co mně žádnou radost nedělá, ale zároveň vím, co se asi stalo. Jeden drát z výpletu je u náboje utržený a kolem niplu vytéká z ráfku mlíko. Jasně! Prasklý drát v ráfku propíchl plastovou pásku, která drží vzduchotěsnost celého kompletu. Tohle bohužel nespraví knoty, budu muset ráfek zout, drát vytáhnout a použít jedinou duši, kterou s sebou vezu. Hned na 35. kilometru. Dávám se s klidnou myslí do práce. Hlavně nic nepodcenit a nezkazit.  Drát vyhazuji ze stráně, vylévám mlíko z gumy a vymývám ji vodou z bidonu, pusou trošku nafukuji duši, kterou odlepím ze sedlovky společně s montpákou. Vkládám duši do gumy, prsty se mně daří vrátit plášť zpátky do patek ráfku, vytahuji z držáku bombičku, chvilka manipulace, pak zahučí stlačený vzduch, ventilek se mně v rukou obalí jinovatkou, ale guma zapadne do ráfku dobře a je dostatečně nahuštěná. Vsazuji kolo do rámu, utahuji pevnou osu. Celá operace trvala něco kolem dvanácti minut. 

Znovu se rozjíždím do sjezdu poté, co u mě v průběhu opravy zastavil Jirka Pinďák a slíbil, že na velké občerstvovačce na Trojáku řekne technikům, aby mně připravili rezervní duši, protože jinou nemám a do cíle zbývá více než 130 kilometrů. Od teď až do cíle se budu obávat, aby zadní Mavic výplet vydržel, protože ve vyšších rychlostech v kombinaci s rozbitým terénem je technika extrémně namáhaná a pravděpodobnost, že oslabený výplet tohle všechno nevydrží, není úplně malá. Snažím se jet konstantní tempo, zadek trochu šmajdá a guma je zbytečně moc nahuštěná, ale nechci na to už sahat. Dojedu na Troják a kluci na mě už křičí, že pro mě mají nachystanou duši. Děkuju jim, spadl mně kámen ze srdce, cpou mně ji do jedné ze zadních kapes, mažou řetěz na kole a dávají napít. Plním lahve a vydávám se do druhého okruhu pro šílence na trati Obra.  Známý drtivý výjezd na mnou přejmenovanou pasáž Helmův žleb je tentokrát menší překážkou než obvykle, lesní stroje cestu trochu vyrovnaly, není potřeba přeskakovat miliony kamenů a vyhýbat se hlubokým výmolům. Následuje krátký sjezd k Rusavě, ale rychlá zatáčka do leva tě vrací do reality, následuje brutální stojka na Pardus. Tenhle nepříliš dlouhý stoupák na hřeben je skutečnou výzvou. Dávám ho tentokrát bez ztráty květinky a sjíždím mezi krávami nejprve lesem a potom po louce přímo do centra Rusavy. Tady je ta deprese na nejvyšší úrovni. Uplynuly bezmála čtyři hodiny a ty se ocitáš jen pár kilometrů od startovní čáry, znovu pod kopcem na Grapy, kde už ale tentokrát asfalt horkem teče. Drápu se nahoru, už to nejde jako poprvé. Se mnou tam trpí nějaký borec na gravelu, aspoň si vyměníme pár postřehů, sounáležitost trpitelů je vždycky velká a porozumění nekonečné. Těším se už na sešup z Hostýna, tady nějaký ten kilometr uběhne zase rychleji a pokračuji už po známých cestách znovu na Kelčák, dolů do Rajnochovic a dlouhým putováním podruhé na Troják. Cestou, zhruba na 85. km znovu dojíždím Jirku Pinďáka. Jede fakt dobře, protože stáhnout těch pár minut od defektu mně trvalo přesně padesát kilometrů. Strávíme spolu čas právě do zmíněné zastávky na Trojáku.  Začínají mně ťukat do stehen a podkolenních šlach křeče, takže kromě mazání řetězu a nezbytného naplnění bidonů ještě po kapsách hledám sáčky s magnéziem, sypu si ho do vody a hned jak nasednu na kolo a rozjedu se po asfaltu, snažím se co nejvíc vypít. Vím totiž, co mě čeká a je hrozné vedro. Nepříjemná část trati směrem na Semetín (vesnice blízko Vsetína) totiž zahajuje dlouhým trailem po rozbité úzké cestičce plné výmolů plných starého smrdutého bahna. Sám sebe překvapuji; kromě zcela nesjízdného ultraprudkého kamenitého kopce, který nemá nárok vyjet nikdo, dávám vše v sedle a to se mně tady už dlouho nepovedlo… Sjíždím k legendárnímu asfaltovému stoupání na semetínské traily, které je nekonečné. Lehce si vybavuji loňské utrpení tady, výjezd na nejlehčí převod, protože tělo bylo zdevastované až běda a nechtělo se mu nic, leda snad umřít. Dnes je to zatím o poznání lepší, nohy celkem slušně jedou, ale je to vážně hrozně nekonečné…Je to víc nekonečné, než jsem si to nekonečné pamatoval. Jednu chvíli se cesta s černými mapami roztaveného asfaltu prudce zvedá a uprostřed ní vidím pravidelné záseky, asi od pásů nějakého lesního stroje. I v tom utrpení se vnitřně usmívám; tyhle záseky mně evokovaly stopy po cepínu a mačkách, jako by ke zdolání téhle hory někdo z nás musel použít tyhle pomůcky. Konečně se cesta srovnává na vrcholu hřebenu. Traily před Semetínem už pro mě nikdy nejsou příjemné, spíš se těším, že už bude po nich… Člověk má tou dobou něco kolem sto patnácti kiláků v nohou, takže mu traily přijdou spíš jako zdržování, než příjemná hra s bicyklem. Naštěstí jsem z nich po pár minutách venku a to bez karambolu, které jsou tady mezi unavenými borci skoro pravidlem.                

Další nekonečnou asfaltku Semetínem, mírně do kopce a hlavně proti větru, si zpříjemňuji krátkou stopkou na občerstvovačce, mažeme zase řetěz, nacpu do huby pár kousků sýra, ženský mě nabízejí Birell a tak si kelímek dávám. A za Semetínem začíná to peklo na zemi. Mám z toho úseku už komplex. Chtěl jsem po Pavlovi, když mně připravoval kolo na závod, aby nasadil lehčí převod, hlavně kvůli těmhle kilometrům, ale ani to už mně nestačí. Z asfaltky uhýbá cesta do leva do lesů, ale cesta na hřeben by si zřejmě zasloužila přídomek „křížová“. Řada obětí, stejně jako já, některé kousky v prudkých stoupáních po hrubém, místy hlubokém štěrku pouze odevzdaně jde, o závodním tempu se rozhodně hovořit nedá. Aspoň, že tentokrát neztrácím vědomí… nakonec dorazím na hřeben, znovu se vyhoupnu do sedla a snažím se rozjet nějaké méně směšné tempo. Tam je taková celkem hezká houpavá pasáž, jedno z lepších míst na trati, dá se tu trochu odpočinout, zregenerovat. Na obzoru se vedle cesty objevuje malá, soukromá občerstvovačka jen s pitím a pár drobnostmi k jídlu na dvou stolech z kuchyně. Tu organizují místní dobrovolníci. Zastavuji, mám chuť na pivo. Starší borec za stolem mě pobízí; Tož vezmi si, tady to je po Natálce (jedna ze dvou ženských účastnic závodu), ukazuje na otevřenou plechovku, tady to druhé si vezmi! Upíjím z druhé plechovky odporně teplý nápoj a hlasitě si ulevuji: „Je to teplý jak chcanky!“ Borec se nenechá vyvést z klidu a hned opáčí: „Tož lednica bude až příští rok!“ Vyrážím dál a křeče jsou čím dál horší. Na dvou občerstvovačkách ještě vyžebrám dvě ampule s tekutým magnéziem, ale to pomůže vždycky tak na půl hodiny. Nohy by do závěru závodu nebyly až tak tragické, i když jídlo už do sebe nejsem schopen natlačit, křeče mně ale stejně neumožňují chvílemi vůbec šlapat, pořádně zabrat se nedá. Několikrát musím z kola dolů a jít pár desítek metrů pěšky, abych svaly a šlachy uvolnil. Je to k nasrání. Až když se dostanu do poslední pasáže a zbývá pro někoho výjezd a pro mě výšlap do finálního prašného kopce na Poschlou, nohy se překvapivě srovnávají a dávají mně možnost trošku zrychlit. Ve sjezdu do Žopů jedu opět styl bezmozek, v jedné ze zatáček mě to vynáší skoro do lesa. Musím se trošku zklidnit, protože do vytouženého cíle nezbývá ani deset km a já bych se tady dobrovolně rozmlátil… Před Žopy ale dojíždím mladého chlapa na hardtailu, který sípe tak, jako by byl v posledním tažení. Když ale vidí, že jdu před něj, zmáčkne se a znovu se posouvá na pozici přede mě. Začíná jeden z nejnesmyslnějších a zároveň nejzábavnějších soubojů o konečné umístění.   

Projíždíme vesnici Žopy a blížíme se k poslednímu kopci na louce. Chlapec jde přede mě a v kopci, který má délku tak tři sta metrů, se mně začíná mírně vzdalovat. Ale já tentokrát ledově kalkuluji a chci si závěr užít v mé režii. Mám výhodu v dokonalé znalosti každé rovinky i zatáčky až do cílové brány a taky pod zadkem mého fulla, který je na hrbolaté trávě před cílem určitě lepším strojem. V kopečku získává soupeř výhodu asi třiceti metrů, ale to je dělatelné. Vzápětí najíždíme na houpavou lesní panelku, která rozhodně není v dobrém stavu, panely na sebe moc nelícují a pro jeho hardtail je to horší místo. Celkem v klidu si ho dojíždím, slyším, jak přerývaně dýchá, ale chce bojovat do posledních sil. Pořád se ohlíží, spokojuji se s jízdou v háku a přemýšlím, kde bude nejlepší zaútočit. Je zjevně nervózní a čeká ode mě nějakou kulišárnu. Panelka se posléze stáčí z kopce, jedeme vedle sebe, nikdo nechce dát druhému zdarma ani milimetr a v jedné z mála zatáček nás to málem oba vynese, protože ani jeden nechce sáhnout na brzdu. Valíme tam zhruba padesátkou, to by byla potrava pro sanitku, pomyslím si cynicky, do cíle zbývají tři km. Otáčíme se na dlouhou asfaltku podél trati, která už směřuje k zámeckému parku. On mírně zpomaluje, protože jede špici v mírném protivětru a já si lebedím v jeho závětří. Rozhoduji se, že na asfaltu určitě nebudu atakovat, protože kluk je mladý, velký, silný a má hardtaila, který na tvrdém povrchu určitě lépe akceleruje, tahle šachová partie mně opravdu baví.

Vlásenka pod viaduktem a jsme na hlavní silnici do Holešova, v dálce svítí na odbočce do zámeckého parku transparent „CÍL 1700 metrů“. Jak rád tenhle nápis obvykle vidím! Většinou mě dojme k slzám, ale tentokrát jsme oba koncentrovaní a připravení k boji do posledních decimetrů. Taky už moc sil nemám, ale na závěr si věřím. Borec to psychicky nevydrží a na silnici mně prudce nastupuje. Na vteřinku mě to zaskočilo, ale po chvilce ho mám zase pod kontrolou, vjíždíme do parku na hliněné cestičky a zbývá kilometr. Chci mu nastoupit na travnatém pruhu kolem vodní nádrže bezprostředně před zámkem, následuje pak otočka doprava, ještě jednou doprava, podél nádrže dvě stě metrů zpět od cílového prostoru, doleva po pískové cestě padesát metrů. Znovu doleva a s mírnou pravou zatáčkou nájezd definitivně do cílové roviny dlouhé cca sto metrů. Ale na trávě podél vody jede i na hardtailu moc dobře, letíme moc rychle na to, abych já atakoval ještě rychleji a zbyly mně síly na další stovky metrů ve stejném tempu. Měním strategii a nechávám to na písek po levé zatáčce od vodní nádrže. Celkem chladně kalkuluji, že v tom jeho strašném chtění zatáčku přežene, vynese ho to doprava, já ho zleva podjedu a pak už si to do cíle pohlídám. Fakt se to tak stalo. Podjíždím ho zleva, další levá zatáčka je moje, vjíždím do ní první, pak se snažím ještě zrychlit v ohybu do cílové roviny, kde se předjíždět nedá a jsme v poslední stovce. Tam se cítím tak, že je hotovo. Měl jsem si v tu chvíli vzpomenout na jistého Juliana Alaphilippa. Jsem stejný, nebo ještě větší vůl, než on. Mám to v kapse, rezonuje mně v hlavě, na posledních deseti metrech trochu ubírám na intenzitě šlapání a chlap je na fotobuňce o tři desetiny dřív. V cíli brzdíme skoro o bariéru, plácne mě po zádech, hroutí se na zem, já jeho plácám taky, mluvit nemůžeme ani jeden, nad námi stojí Ondra Fojtík, chce mně gratulovat a já mám totálně zamlženo, nic nevnímám a jsem zlomený přes rám kola. Tak dneska měl ten polomrtvý kluk větší vůli, než já, je to borec! Příští rok to tedy musí ode mě být po všech stránkách lepší představení… 
Tomáš Přibyl